Seed - report z Londýna od Niky77

Při své poslední návštěvě Londýna jsem se byla podívat na jedné zajímavé akci, o které jsem se rozhodla něco málo napsat. Ne snad proto, že bych v sobě cítila potřebu vybít svůj spisovatelský talent, ale především proto, že stejně laděných akcí je u nás pořád málo (vlastně si vzpomínám jen na bratislavský Wilsonic v roce 2000, který byl zaměřený vyloženě na tento druh hudby. Vystoupili Kandis, Lali Puna, Herrmann&Kleine, Arovane, Phonem a mnoho dalších) a tak bych se tady chtěla alespoň trochu pokusit přiblížit atmosféru podobných akcí.

Celou párty pořádala místní Seed Records. Já osobně jsem se o akci dozvěděla od známého ze Švédska, konkrétně Stockholmu, DJ Jaques Lueder, který na akci též vystupoval. Nikdy předtím jsem ho neslyšela hrát a tak i to bylo pro mě kromě jiného lákadlo, protože se mi do ruky dostala nedávno ve Švédsku vydaná kompilace, na jeho nové značce Electronic Desert a myslím, že je hodně povedená.

Další, pro mě zajímavou částí line-upu byli Small Fish DJs, které jsem také před tím nikdy neslyšela, ale obchod se stejným názvem, je v Londýně celkem oblíbený mezi příznivci (převážně experimentální elektroniky). Nejvíc jsem se ale těšila na Aphex Twina (zde vystupoval pod svým jménem - Richard D James).

Tak tedy. Na akci jsem dorazila téměř o půlnoci, což mě přimělo ihned po vstupní prohlídce (která je tady v Anglii dost důkladná a téměř v každém nočním podniku) vrhnout se do fronty k baru, který byl zimprovizován z okýnek na prodej jízdenek. V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem vlastně v prostoru bývalé vlakové stanice. Drink jsem si dala rovnou dvojitý, protože bylo něco málo po půlnoci a tedy necelá hodina do ukončení prodeje jakýchkoli alkoholických nápojů a čekat za pár minut znova frontu se mi nechtělo.

Mimochodem tohle je jedna z věcí, kterou tady na ostrovech nechápu a vůbec se mi nelíbí. Nejsem propagátor alkoholu, ale myslím si, že je fajn mít možnost koupit si v klubu ve dvě ráno pivo například. Není celkem divu, že lidé vymýšlí všemožné pašerácké metody, jak si tu svou lahvinku do klubu dostat, zvláště pak, když párty končí v šest ráno.

Takže svůj drink jsem měla a začal průzkum členitého, undergroundově působícího prostoru, bez zbytečných výzdob či poutových rekvizit. Možná jen nějaká světla bych přidala, někdy jsem se na parketu trochu ztrácela ve tmě. Dle mého laického odhadu tam bylo něco kolem tisícovky lidí, což bylo tak akorát aby se člověk necítil stísněně a mohl se volně pohybovat. Prvních dvacet minut jsem strávila na první stage, kde hrál DJ Ardisson (hodně mi pomohl line-up vyvěšený nedaleko a i tak, jsem tohle jméno nikdy předtím neslyšela).

Hudba to byla ale moc příjemná. Breakový, občas chraplavý až noisy spodek pomalého tempa neustále doprovázený melodickými linkami, tak čistými a krásnými, až trochu naivními a kýčovitými, ale stále ve vysoce uměleckém provedení. Hodně mi to chvílemi připomínalo Arovane a podobné věci. Sál byl plný lidí a všichni tancovali. Na okamžik jsem mela vizi, kdy zvuk úplně ztichnul a já sledovala jen DJs. Pak by mě asi nenapadlo, jakou muziku pravě hraje, protože podle jeho pohybů to bylo spíš něco o hodně víc energického. A takhle energicky tancoval cely sál.

Pomalu jsem se přesunula do spodní části nádraží, kde byla třetí stage a zrovna hrál jeden ze Small Fish DJs. Malý, japonsky vypadající kluk a hudba kterou hrál mě trochu nejprve překvapila. Hrál hodně rychle, rytmika se pohybovala někde mezi junglem a hodně hodně rychlým technem ve spojení s hodně zvláštními, dost digitálně znějícími zvuky a mému uchu se to moc nezamlouvalo. Vizuálně to bylo zajímavější, neboť hudba mi po chvíli zněla už hodně digitálně technologicky a mě napadlo, že vlastně oni ti japonci to cítí možná opravdu trochu jinak a nakonec jsem se tam zasekla sledováním toho celého skoro půl hodiny.

Lidem se to hodně líbilo, měla jsem pocit, že ho znají, hodně na sebe vzájemně reagovali. Pak mě ale pohled na hodinky upozornil, že je druhá hodina ranní a na druhé stage začíná Aphex Twin. Tak jsem se zase přemístila, tentokrát do nejmenší místnosti, která nevím přesně k čemu sloužila na vlakové stanici, každopádně byla úzká a na můj vkus moc plná lidí. Asi kvůli Aphex Twinovi se mnoho lidí přesunulo jako já sem, ale mnohé z nich možná nečekali co přijde.

Už jsem slyšela hodně o jeho live vystoupeních či DJ setech, ale musím přiznat, že i přesto mě překvapil. Po celou dobu, co jsem tam byla, hrál čistý noise téměř bez rytmiky. Hluky a ruchy pomalu vrstvil a zpočátku nepřidával jiné zvuky, takže lidé byli pochopitelně trochu zaskočeny a nevěděli, jak se na hudbu hýbat. Popravdě řečeno, taneční to vyloženě nebylo. Čas od času tam vložil nějakou desku s hmatatelnou rytmikou a to okamžitě způsobilo davové šílenství na parketu. Dlouho to ale netrvalo a skřípající zvuk přehlušil spodek a opět začal nekompromisně dominovat. Bavilo mě to sledovat a poslouchat jako poměrně náročnou studii zvuku, ale k tanci mě to též netáhlo. Vlastně nikde nebylo řečeno, že je to taneční párty, tak proč taky. Jeho produkce spočívala ve standardních dvou gramofonech s mixem, notebooku a hodně šikovného, malého midi controlleru. Jaký program používal nevím, do monitoru jsem se mu nekoukala.

Když se člověk uvolnil a opravdu zaposlouchal, zjistil, že v té souhře tak kontroverzních zvuků a ruchů se nachází nový prostor, nové emoce. To byl můj osobní zážitek, ale uvědomuji si, že to není hudba pro masy. Nepobyla jsem dlouho, protože jsem ještě chvilku chtěla poslouchat DJ Jaques Luedera, o kterém jsem se už zde zmiňovala a hrál ve stejný čas jako Aphex Twin na třetí stage.

Hrál stejně příjemnou hudbu jako zkompiloval na Sandwaves. Hodně jemnou, pomalou a hlubokou. Lidé se pohupovali na parketu ze strany na stranu a většina jich měla zavřené oči. Kdyby tam byly nějaké pohodlné křesla, nepochybuji o tom, že bych zůstala déle, ale fyzická únava rozhodla za mě a tak jsem to vzdala a odebrala pryč, cestou směřující k posteli.